Čeští krajané v zahraničí

Senát Parlamentu ČR zřídil, při svém vzniku, Stálou komisi pro krajany v zahraničí, jejímž členem jsem se po vyhraných senátních volbách stal. Legitimní je otázka, k čemu tato komise slouží a zda má oprávnění na svou existenci.


Abychom si mohli odpovědět, je dobré, podívat se na českou krajanskou společnost v zahraničí blíže. Podle informací našich zastupitelských úřadů v zahraničí žije mimo území ČR cca 1,7 - 1,8 mil. krajanů, tj. jednak českých státních příslušníků (nositelů českého občanství) a jednak cizích státních příslušníků, kteří si udržují jazykové povědomí a kulturní vazby k ČR jako ke „staré vlasti". Prvními masovějšími migranty z vlasti byli náboženští exulanté po bitvě na Bílé hoře. Odcházeli nejvíce do tehdejších německých protestantských zemích, Polska, Švédska, Holandska, Velké Británie. Mezi nejznámější patřil Jan Amos Komenský, grafik Hollar nebo vynikající malíř Kupecký. Je zajímavé, že v některých obcích v Německu a Polsku byl zachován jejich český charakter až do období mezi světovými válkami (tzv. Ochranovští bratři a Zelovští Češi). První skutečně velká vlna migrace nastala v českých zemích ve druhé polovině 19. století. Pomineme-li Vídeň, vedly kroky českých vysídlenců nejvíce do Francie, Německa, Belgie a také do zámoří, především do USA. Na základě výzev odcházeli čeští zemědělci do neosídlených oblastí Ukrajiny (Volyňští Češi) do Rumunska a do budoucí Jugoslávie. Ještě na začátku 20. století udávala neoficiální statistika jako města s největším počtem Čechů nejdříve Prahu a pak Vídeň a Chicago. Zde tedy žilo více Čechů než například v Brně a Plzni. Během 1. světové války sehrála česká menšina v zahraničí klíčovou roli při vzniku Československé republiky. Jejich pomoc materiální i lobbyistická byla pro Masarykovu zahraniční akci velmi důležitou. Češi v zahraničí se stali jádrem vznikajících Československých legií. Připomeňme si francouzskou rotu „Na zdar" či v Rusku ustanovenou „Českou družinu". Stejně zodpovědně se zachovali Češi v zahraničí i během II. Světové války. První kroky prezidenta dr. Edvarda Beneše vedly do Chicaga, kde mu bylo vytvořeno v české společnosti zázemí pro jeho druhou zahraniční akci. Další vlny emigrace následovaly po komunistickém puči v roce 1948, kdy odcházeli lidé z obav před komunistickým terorem. Mnozí si tak zachránili jen svůj holý život. Poslední velká vlna následovala po okupaci Československa v roce 1968. I tato poválečná emigrace se velmi zasloužila o zachování kontinuity české společnosti s demokratickým světem. V zahraničí vznikaly spolky, nakladatelství a vydavatelství novin a časopisů. Česká kulturní elita pracovala v českých vysíláních zahraničních rozhlasů, ať už to byla Svobodná Evropa, Hlas Ameriky či česká a slovenská vysílání BBC či Deutsche Welle. Není možné zde vyjmenovat všechny spolky a sdružení, za všechny alespoň připomenu: Vydavatelství Publishers 68 manželů Škoverckých v Kanadě, časopis Svědectví, které vydával Pavel Tigrid ve Francii, časopis Listy vycházející v Itálii a redigované Jiřím Pelikánem, nakladatelství Index, Poesie mimo domov, Kde domov můj a mnoho dalších. Činnost spolků neustala ani po roce 1989. Významnou pomocí České republice byla akce Čechů v USA, v Kanadě i jinde, kdy lobbyistickou akci přispěli k našemu přijetí do Severoatlantické aliance (NATTO). Je nyní na nás, abychom podporovali spolkovou a další činnost našich krajanů v zahraničí nejen jako vděk za jejich dlouholetou pomoc, ale i je i naší morální povinností pomoci našim krajanům v udržování jejich národního povědomí se starou vlastí. K tomu by měla sloužit Stálá komise pro krajany v zahraničí.

Tomáš Grulich
senátor