Nástup KSČ k moci

Přednáška T. Grulich v Modřanském biografu "Nástup KSČ k moci v roce 1948" 

Abychom lépe pochopili nástup komunistů k moci v roce 1948 je nutné se podívat trochu dozadu a to nejen, jak je deklarováno v názvu přednášky, do let 1945 až 1948, ale také do období II. Světové války, kde se utvářely názory na uspořádání nového Československa.


Je třeba si uvědomit, že poválečná Evropa byla jiná než tomu bylo v roce 1939, tedy na začátku války. V Evropě začaly hrát důležitou roli, vedle Francie a Velké Británie také SSSR a samozřejmě i USA. Jak je pro všechna poválečná léta příznačné, společnost se radikalizovala s výrazným posunem do leva, a to nejen v zemích osvobozených SSSR, ale i v ostatních zemích. Komunisté byli v poválečných vládách např. v Itálii a ve Francii. Zahraniční politiku udávala skupina politiků soustředěná kolem prezidenta Edvarda Beneše v Londýně, avšak představ o uspořádání osvobozeného Československa nebyla jednotná a Benešova zahraniční politika také měla své odpůrce. Podívejme se blíže na jednotlivé skupiny a jejich názory. Začněme doma ve vlasti: Bezprostředně po okupaci Československa a odtržení Slovenska se vytvořilo několik odbojových skupin. Vojenská Obrana národa, levě zaměřená skupina PVVZ (Petiční výbor věrni zůstaneme) a samozřejmě komunisté. Ty se z počátku stavěli proti fašismu a nacismu, ale po podepsání paktu o neútočení mezi Německem a SSSR, známé jako pakt Molotov Ribbentrop, byl jejich postoj, mírně řečeno rozpačitý. Z Moskvy dostávaly direktivy, že mají bojovat proti francouzským a anglickým imperialistům, a že se válka přemění v socialistickou revoluci. Nekomunistický odboj se zorganizoval pod jednu hlavičku tzv. ÚVOD (ústřední vedení odboje domácího), které bylo počátkem roku 1943 definitivně rozbito. Program nekomunistického odboje byl zformulován na jaře 1941 ve směrnici Za svobodu do nové Československé republiky. Program obsahoval názory na politické uspořádání, na ekonomické reformy a hlavně na tvorbu nové armády. Výrazně navazoval na předmnichovskou republiku, ale obsahoval levě zaměřené reformy, například pozemkovou reformu, plánované hospodářství, znárodnění klíčového průmyslu a bankovnictví. Všechny další odbojové skupiny v Československu byly výrazně zdecimovány po příchodu říšského protektora Reinharda Heydricha, a co se nestalo za jeho vlády bylo zničeno po atentátu na něj. V Čechách a na Moravě zbyly jen málo propojené skupiny. Komunisti jako celek ztratili spojení s Moskvou, to se odehrávalo jen na úrovni oblastí, nikoliv celku a ze zbytku nekomunistického odboje to byla tzv. Rady 3, která měla nepravidelné spojení s Londýnem. Programová prohlášení tak ztratila smysl. Jak se blížil konec války radikalizovali se názory domácích odbojářů. Vedle naivních představ, o tom že Československo bude prosto všech politických stran, protože ty selhaly za 1 ČSR se začal také formovat názor na redukování politických stran v novém Československu. Další skupinou byla západní část odboje. Zde bezprostředně po válce vznikalo několik center, které mezi sebou soupeřily o vedení odboje v zahraničí. První skupina se soustřeďovala v Polsku kolem armádního generála Lva Prchaly, druhá v Paříži, kolem Čs. Vyslance Osuského a poslední, také i v časové posloupnosti, skupina kolem bývalého prezidenta Edvarda Beneše v Londýně, která se stala dominantní v určování politiky budoucího osvobozeného státu. Osuský budoval odbojové centrum na základě sítě československých vyslanců, kteří odmítly předat své úřady Němcům. Tato akce byla neúspěšná, Osuský po hádkách s Benešem opustil Evropu a přesunul se do USA a do Československa se již nikdy nevrátil. Lev Prchala využíval své dobré styky s Polském a v poválečném uspořádání Evropy chystal s polským předsedou vlády v Anglii generálem Sikorskim volnou federaci Československo – Polskou, zaměřenou na jedné straně proti Německu a n straně druhé proti SSSR. Po tragické smrti Sikorského a po roztržce s Benešem se Prchala uchýlil do ústraní a do osvobozeného Československa se již nevrátil. Třetí důležitou postavou byl významný slovenský agrární politik a bývalý předseda vlády Milan Hodža, který si zase představoval střední Evropu v tzv. Podunajské federaci, která měla vedle Československa zahrnovat ještě Maďary, Bulhary, Rumuny a další balkánské státy včetně pozdější Jugoslávii. (mimochodem porovnat tento projekt s nápady posledního rakouského císaře Karla – 1920 a 1921) Poslední skupinou byly komunisté v Moskvě, kteří se řídily direktivy Kominterny a jejich představa byla od samého počátku jasná. Uznaly sice Benešovo vedení zahraničního odboje, ale odmítli se na něm personálně podílet, Beneš navrhoval např. aby Gottwald vstoupil do prozatimní vlády v Londýně, ale především různými triky se snažily vpašovat do představ o politickém uspořádání své myšlenky, které jim měly umožnit hladké převzetí moci v osvobozeném Československu. Stěžejním bodem zahraniční politiky bylo podepsání československo-sovětské smlouvy o přátelství a spojenectví z 12. prosince 1943 přes protesty řady britských politiků, včetně Churchilla a Edena. Československo bylo prvním státem, který takovouto dlouhodobou smlouvu podepsal. Byl sice původně připravovaná v Londýně, za účasti komunistů, ale její konečné znění již dolaďoval Zdeněk Fierliger, osobní Benešův přítel, měli vedle sebe vily, čsl. Vyslanec v Moskvě, ale také, jak se později prokázalo, tajný agent NKVD, předchůdkyně KGB. Ten jí proti všem zvyklostem upravil. Beneš po dohodě s Moskevským vedením KSČ, při jednání se Stalinem, předal sovětské straně také řadu memorand, které smlouvu doprovázely,obsahující návrhy společné hospodářské spolupráce, koordinace ve vojenství a společného postupu v zahraniční politice. Tato doprovodná memoranda značně překračovala obvyklý rámec mezinárodních smluv. Podívejme se ještě na jednu zajímavost, která předcházela podepsání Čs. Sovětské smlouvy. Prezident Beneš v květnu 1943 odcestoval do USA, kde se mimo jiné setkal i s prezidentem F. D. Roosveltem a informoval jej o záměru podepsat smlouvu s SSSR. Roosvelt považoval Beneše za velkého znalce středoevropské politiky a jeho názory pravděpodobně jej ovlivnily i na schůzce v Teheránu, kde právě Roosvelt byl velkým zastáncem víry v SSSR a ve Stalina. Příkladem toho může být např. článek z New York Herald Tribune z 29. května 1943 – cituji: “Příklad Československa dokazuje, že i malá země může vést politiku přátelství vůči Sovětskému svazu, aniž obětuje své politické ideály, národní zájmy a nezávislost…velké národy by měly udělat totéž“. Beneš na cestě do Moskvy opustil Londýn 23. listopadu 1943 a vzhledem k bezpečnosti teheránské konference, která se konala 28. listopadu až 1. prosince 1943, byla jeho cesta značně komplikovaná. Letěl přes Gibraltar, Tripolis, Káhiru a Bagdád, kde se asi týden zdržel. Je s podivem, že si na tuto cestu sebou nevzal žádného významného politika, člena Londýnské vlády. Nejel s ním ani ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, ani ministr národní obrany gen. Sergej Ingr, ani žádný jiný člen vlády. V jeho doprovodu byl pouze jeho tajemník Táborský, dále vyslanec Smutný, který byl členem prezidentské kanceláře, dále vyslanec Kraus a generál Antonín Hasal, vojenský přednosta prezidentské kanceláře. Řada pamětníků se domnívá, že Beneš nechtěl, aby se vědělo o čem přesně v Moskvě jednal. Obával se výtek za Mnichov ze strany moskevských komunistů. Toto jeho osobní trauma bylo bezezbytku zneužito moskevskou emigrací. Tehdy bylo slíbeno, že Beneš zůstane v novém Československu prezidentem, že bude zapomenut Mnichov a on na oplátku nechá téměř veškerou iniciativu budoucím v programovém prohlášení na Moskvě. Bohužel se tak stalo i přes protesty jeho nejbližších spolupracovníků. O tom jak to bude asi vypadat v poválečném Československu byl velmi dobře informován např. od generála Františka Moravce, přednosty naší zpravodajské služby v Londýně a posledního náčelníka 2. oddělení gen. štábu předmnichovské čs. armády. Ten byl v létě 1944 v Londýně verbován zpravodajským důstojníkem Čičájevem, aby Moravec pracoval pro NKVD. Po jeho rázném odmítnutí Čičajev poznamenal: „Budete toho litovat. Můžete si to ještě rozmyslet. Nezapomeňte, že to budeme my, kdo rozhodne kdo bude ministrem národní obrany, šéfem generálního štábu a přednostou zpravodajského oddělení v poválečném Československu.“ Jen tak mimochodem, Čičajev se stal po válce pracovníkem sovětského velvyslanectví v Praze. Během roku 1944 se v Londýně utvořil, i z iniciativy prezidenta Beneše, tzv. Socialistický blok, nebo také Blok socialistických stran, který slučoval KSČ, sociální demokraty a národní socialisty. Důvody pro jeho vznik chápala každá strana trochu jinak. Beneš měl původně představu, že se všechny tyto strany spojí v jednu dělnickou stranu, ale odpor národních socialistů byl tak silný, že vzal zavděk socialistickým blokem. Národní socialisté se domnívali, že spoluprací s komunisty zamezí sovětizace země a komunisté si zase představovali, že se stanou vůdčí silou bloku, který jako celek v Národní frontě politických stran bude mít výraznou většinu. V roce 1944 již bylo jasné, že v Národní frontě bude vedle zmíněného bloku socialistických stran dále lidovci představující politický střed. S pravou stranou politického spektra však bylo mnoho nejasností. Byl sice učiněn pokus o znovuobnovení agrární strany, nebo také o založení nové zemědělské strany, existovala také představa o sloučení konzervativních proudů některých starých politický stran v jeden celek, jakousi konzervativně demokratickou stranu, ale nakonec všechny tyto pokusy skončily nulovým výsledkem. Jednání o programu a složení vlády byla zahájena v Moskvě, po příjezdu delegace z Londýna 17. března 1945, kdy moskevská emigrace předala londýnské delegaci vlastní návrh programu budoucí vlády. Měl 31 strojopisných stran a obsahoval XVI. kapitol z nichž vyjímám to nejdůležitější: Vláda národní fronty, vyloučení z politického života agrární stranu, stranu živnostenskou, stran národně demokratickou, povoleny byly jen strany KSČ, KSS, ČSNS, lidovci, soc. demokraté a na Slovensku ještě demokratická strana. Program obsahoval i budování armády, jež měla být po vzoru RA a její výzbroj měla být kompatabilní. Londýnská delegace přijela do Moskvy bez návrhu programu. Bláhově se domnívala, že se bude nejdříve jednat o složení vlády a pak teprve o jejím programu. Komunisté zvolili a všem vnutily obrácený postup. Nejdříve se bude jednat o programu a pak teprve o vládě. Jen s mírnými protesty na to londýňané přistoupili. I složení delegace (původně mělo být dva z každé politické strany) bylo návrhem komunistů. 22. března 1945 na čs. vyslanectví v Moskvě začalo jednání, kterého se zúčastnili zástupci: 5 delegátů z KSČ, 3 KSS, 4 soc. demokrati – (Fierlinger, Laušman, Majer a Bečka), 3 nár. soc., 3 dem. strany a 2 lidovci (Hála a Šrámek, který se pro nemoc omluvil.) Tedy jednoduše z 20 delagátů bylo 8 komunistů, dva soc. dem. pracující pro komunisty (Fierlinger a Laušman), dále měli komunisté na své straně nár. socialistu Jošku Davida a při nepřítomnosti Šrámka bylo zajištěno hlasování 11 : 8 ve prospěch komunistů. Průběh byl jasný, o každé kapitole se jednalo v průměru jen 10 minut a programové prohlášení vlády jež vstoupilo do historie pod názvem Košický vládní program bylo na světě. Šest dní na to, 26. března byla jmenována vláda: Předseda: Zdeněk Fierlinger Náměstkové: Ursíny (DS) Viliam Široký, KSS Joška David, Nár. soc. Šrámek, osmdesátiletý nemocný stařec, Lidovec Kl. Gottwald, KSČ národní obrana L. Svoboda, tehdy nestraník státní tajemník MNO Ferjenčík, nestraník MZ Jan Masaryk st. tajemník MZ Vlado Clementis (KSS) Minist. zah. obchodu Ripka (Nar. soc.) st. tajemník zah,ob. Lichner (DS) vnitro Nosek (KSČ) minis. spravedlnosti J. Stránský, stařec NS min. informací Kopecký KSČ min. financí Vavro Šrobár (DS) ministr průmyslu Laušman (soc. dem.) vnitřní obchod Pietor (DS) zemědělství Ďuriš (KSS) výživa Majer (soc. dem.) dopravy Hasal (nestraník) generál, jednal s Benešem s komunisty již v roce 1943 Pošt Hála (lidovec) sociální péče Šoltézs (KSS) školství Nejedlý, kupodivu jako nestraník zdravotnictví Procházka, lidovec Tedy sečteno a podtrženo všechna důležitá ministerstva obrany, vnitra, zemědělství, informací, soc. péče v rukou komunistů nebo jejich příznivců. MZV vykryto alespoň st. tajemníkem Clementisem. Podíváme-li se na počty z 25 členů vlády bylo 7 komunistů, 7 sympatizantů z ostatních stran, tedy poměr 14 : 11. K tomu je třeba připomenout, že řízení státu bylo rozčleněno na národní výbory, přičemž nejvyššímu zemskému národnímu výboru v Praze předsedal komunista Kopřiva. Nikdo z domácího odboje nezískal významné místo ve státní správě, mimo komunistu Smrkovského, který se stal předsedou Národního pozemkového fondu, který rozděloval konfiskovanou půdu. Jak vypadala situace v Československu bezprostředně po osvobození? Během května 1945 spontáně vznikaly na našem území různé ozbrojené skupiny z nichž nejznámější se staly Revoluční gardy. Mezi jejími členy bylo jistě velké množství poctivců a slušných lidí, kteří chtěli nastolit v nové republice pořádek. Na druhé straně se mezi Revoluční gardy dostali lidé s pochybnou pověstí a také ti, kteří v horlivosti a tvrdosti chtěli dohnat svou významnou úlohu v osvobozeneckých bojích. Podle Košického vládního programu vznikaly jako správní jednotky národní výbory a v pohraničních krajích, kde nebyl dostatek českého nebo slovenského obyvatelstva, kde tedy nemohlo dojít k volbám, byli jmenovány místní, popřípadě okresní správní komise. Nebylo ojedinělé, aby na některých místech nevznikly správní orgány dva nebo i tři, které se přely, kdo že je ten pravý. Do toho zasahovaly také již zmíněné Revoluční gardy. Například v České Kamenici byla ustanovena místní správní komise z českých starousedlíků. Po příchodu Revoluční gardy, byla komise násilně rozpuštěna, její členové internováni a mučeni. Svědeckou výpovědí bylo zaznamenáno, že velitel RG tloukl býkovcem o stůl a řval, že toto je lidová demokracie a touto zde také budu vládnouti. Na mnohých místech vznikaly také samozvané revoluční tribunály, které vynášely i rozsudky smrti a ihned je vykonávaly. Např. v Ostravě samozvaný kapitán Vladimír Sedlář se ujal velení tzv. stráže bezpečnosti a v internačním táboře Hanke zřídil revoluční tribunál. Odsouzení k smrti se seřadili pod šibenicí, druhý popravil prvního, třetí druhého atd. Tyto bandy se staly základem Pohotovostního pluku 1 NB, o kterém budeme hovořit dále. Aby se tito lidé stali bezúhonými, byly zákonem amnestovány všechny trestné činy spáchané v revoluční horlivosti mezi 30. zářím 1938 a , to podtrhuji, 28. říjnem 1945, tedy prakticky půl roku po ukončení války. Jistě, že mezi postiženými lidmi nebyli jen neviní, ale často to byli lidé u nichž byla obava, co mohou jako konfidenti, členové GESTAPA či vojsk SS při výslechu vypovídat. Věnujme nyní pozornost k budování armády, bezpečnostních a rozvědných složek. Sbor národní bezpečnosti (SNB) vznikl na základě usnesení vlády ze dne 17. dubna 1945 (tento den byl slaven jako den SNB), jež vypracoval komunistický ministr vnitra Václav Nosek. Skládal se ze tří složek: 1. Uniformovaného sboru, tedy skupinu, které dříve představovalo četnictvo a policie, 2. Pohotovostní pluk NB 1 působící především v pohraničí 3. Neuniformovaný sbor zahrnující i zpravodajskou službu, tedy Státní bezpečnost. SNB bylo přímo podřízeno ministerstvu vnitra, tedy komunistům. Vedle těchto složek, ke kterým se ještě vrátíme byly při národních výborech zřizovány odbory bezpečnosti. Nejvyšší byl tzv. ZOB II. (zemský odbor bezpečnosti, nebo také oddělení II.). Jednalo se o konspirativní zpravodajský útvar, který měl za úkol: „boj proti vnitřním a vnějším nepřátelům lidově demokratického zřízení“. ZOB II byl podřízen předsedovi ZNV Kopřivovi, jak jinak než příslušníku KSČ. Na nižších úrovních existovaly oblastní a dále okresní odbory bezpečnosti při příslušných národních výborech. V rámci svých pravomocí vykonávaly tyto odbory také politické zpravodajství, a to ve všech oblastech života, dále obranné zpravodajství jehož součástí byla i skupina na odhalování cizích rozvědek mezi umělci a kulturními pracovníky, dále hospodářské zpravodajství na ochranu znárodněného průmyslu a proti hospodářským machinacím. Včele ZOB II. stál komunistický funkcionář Emil Hršel. ZOB II. byl plně v rukou komunistů a pracovali pro něj agenti a informátoři ve státní a veřejné správě, podnicích, politických stranách a organizacích. Ve směrnici pro jejich zřízení jsou také určeny cíle a zaměření operativní činnosti ZOB II.: „…v prvé řadě preventivně pozorovati osoby, které z důvodů politických a národnostních nebo sociálních přicházejí v úvahu jako tajní nebo otevření nepřátelé dnešního lidově-demokratického řádu jeho budovatelského díla“ Na nátlak demokratických stran byl ZOB II. na podzim roku 1947 rozpuštěn a jeho členové byli převedeni do zpravodajského oddělení „Z“ komunistického ministerstva vnitra. Nemusím ani příliš zdůrazňovat, že vedoucím tohoto odboru byl také komunista, konkrétně Jindřich Veselý. Jakým způsobem byl ZOB orientován svědčí například jedna ze zpráv pražského ZOB II, kterým se například také pyšnila učebnice SNB ve svých dějinách z osmdesátých let minulého století: „Ústřední vedení národní strany socialistické pověřilo ministra Ripku, aby vypracoval spojení tří stran proti ministru vnitra. Ve straně lidové pracuje pro Ripku Ivo Ducháček, který byl v Londýně jeho tajemníkem. Ducháček vyjednal s vedením lidové strany společný postup proti ministru vnitra…Spojení se stranou soc. demokratickou zařídil také člověk ministra Ripky…bývalý důstojník západní armády, který dříve pracoval jako úředník u ministra Ripky v Londýně…“ Vraťme se nyní ke SNB. Výmluvně o tom, jak byla obsazována velitelská místa v Národní bezpečnosti svědčí Zpráva o dosavadním výsledku organizace oblastních odboček OZO (Oblastní zpravodajská odbočka) datována 20. 1. 1946 pro ministra vnitra. Zde se můžeme dočíst: „Skutečné zpravodajské oddělení KV SNB vzniklo teprve v červenci 1945. Postupně byli pro tuto službu přijímáni doporučení členové strany…Obsazování míst vedoucích oblastí a odboček se vždy děje po dohodě, doporučení a prověření krajského sekretariátu strany.“ Pro utajení měli komunisté také s obsazováním těchto míst potíže, jak se dočteme dále v tomtéž materiálu: „Mnozí soudruzi dělají základní chybu, neuvědomují si, že spojení s organizací strany musí být konspirativní a že jeho příslušnost ke straně musí být navenek tlumena, aby jeho činnost úřední jevila se veřejnosti nadstranickou“. Podívejme se na další ze složek SNB konkrétně k Pohotovostnímu pluku 1 NB , který měl působit hlavně v pohraničí. Zatím co, do uniformovaných složek SNB přicházel lidé, kteří museli doložit alespoň nějaké vzdělání a zkušenosti, jinak tomu bylo u zmíněného Pohotovostního pluku. Šlo o nové složky, kam mohla KSČ dirigovat své členy přímo masově. Základem se staly smutně proslulé tzv. Revoluční gardy, které vznikaly spontánně na barikádách a v závodech a nesly na rukávu označení RG. Odtud se pak přenesl výstižný lidový název Rabovací gardy, který tyto skupiny získaly po svých akcích v pohraničí. Rozkaz pro zřízení Pohotovostního pluku vydal ministr Nosek dne 18. května 1945. Pohotovostní pluk byl později, 23. 7. 1946 přetvořen v Pohraniční útvary SNB. Tato složka v době svého zániku měla přes 6 000 příslušníků. Zejména tyto pohotovostní pluky SNB sehrály klíčovou roli v únoru 1948. 19. února v 17. hodin vyhlásil ministr vnitra Václav Nosek heslo „Alfa Praha“ podle něhož se do Prahy a bezprostředního okolí přesunula část útvarů SNB 9600, tj. bývalý Pohotovostní pluk 1 NB. Později byla vyhlášena pohotovost všech jednotek SNB, které převzaly kontrolu nad Prahou, formou tzv. střežení důležitých budov, tedy i ministerstev, jejichž ministři podali demisi. Snaha o centralizaci všech bezpečnostních a zpravodajských služeb pod jedno ministerstvo, v našem případě pod ministerstvo vnitra evidentně vycházelo ze Sovětského vzoru. Vycházelo z přesvědčení, že mezi občany státu (pro jejichž ochranu v civilizovaném světe je policie zřízena) je skryto tolik potencionálních odpůrců existujícího politického a státoprávního uspořádání, že co do velikosti hrozby, snesou srovnání s organizovaným vnějším nepřítelem. Hlavním protihráčem bezpečnostních složek pak nejsou kriminální živly, nýbrž političtí odpůrci existující vlády, jejichž politická aktivita není chápána jako legitimní politická opozice, nýbrž jako nebezpečí srovnatelné s napadením státu ozbrojenými silami cizí země. Zvláštní kapitolou je také budování armády, která se dle Košického vládního programu měla řídit zkušenostmi RA a měla s ní být výzbrojením i organizací kampatabilní. Proto ještě v průběhu války bylo u našich jednotek v SSSR zřízeno Obranné zpravodajství (OBZ), které nebylo podřízeno přednostovy Československé zpravodajské služby v Londýně gen. Františku Moravcovi, ale gen. Ludvíku Svobodovi a potažmo sovětské zpravodajské službě. V čele OBZ stanul napor. Bedřich Reicin s náměstkem por. Dr. Karlem Vašem. Oba byli absolventy kurzů NKVD. Dále byla dle sovětského vzoru zřízena síť osvětových důstojníků, rozuměj politruků, kterou tvořili z 90% příslušníci KSČ. Jejich velitelem se stal opět absolvent školení NKVD komunista Jaroslav Procházka. Jak z OBZ, tak i z osvětových důstojníků byla vytvořena síť agentů, která přinášela zprávy o smýšlení a chování vojáků i důstojníků. Tyto podklady pak sloužily pro kádrovou práci v nově budované armádě v osvobozeném Československu. Po květnu 1945 existovaly v Československu 4 zpravodajské služby – 2 vojenské a 2 civilní. V armádě to byl již zmíněný OBZ (tedy kontrarozvědka) v čele s Reicinem, dále 2. oddělení generálního štábu, tedy výzvědná služba, pod vedením nám již známého Dr. Karla Vaše. Dvě civilní zpravodajské služby byla StB a ZOB. Jak jsme si již řekli, obě pod vedením KSČ. Všechny informace ze všech složek se scházely v OBZ u Reicina, který z nich zpracovával zprávy pro UV KSČ, konkrétně pro Karla Švába, který měl na starosti rozsáhlý archiv pro svou kádrovou práci. Prostřednictvím těchto zpravodajských složek byli nastrčení agenti do ostatních nekomunistických stran, tak, že KSČ věděla o každém chystaném kroku, o každém rozhodnutí, o každé taktice svých politických odpůrců. Takový byl i stav ve společnosti před prvními svobodnými volbami, pokud je tak můžeme vůbec nazývat, v roce 1946. Jak se blížily volby, přibývalo desinformací a štvanic proti nekomunistickým stranám a jejich představitelům organizovaných prostřednictvím ministerstva informací vedeného Václavem Kopeckým. I toto ministerstvo úzce spolupracovalo z OBZ a se ZOB II. při vytváření sítě agentů a při zajištění desinformací a štvanic. Vedle stranického tisku komunisté prostřednictvím tohoto ministerstva ovládali film, rozhlas, st. nakladatelství ORBIS a deník a nakladatelství Práce. Ostatní nekomunistický tisk byl kontrolován prostřednictvím tohoto ministerstva. Např. týdeník Obzor, který vedl Pavel Tigrid byl několikrát stažen z prodeje a konfiskován. Pro provokace bylo také zneužíváno tzv. Retribučních soudů, které měly soudit kolaboranty a válečné zločince (podle tzv. velkého dekretu) a podle tzv. malého dekretu provinění proti národní cti. Tyto soudy probíhaly samostatně v českých zemích a samostatně na Slovensku. Zde byl předseda a přísedící jmenování příslušným národním výborem. Předsedou se mohl stát občan – cituji: starší 21 let mravně zachovalý a politicky bezúhonný, který uměl číst a psát. V Českých zemích byl retribuční tribunál pětičlenný, předsedou musel být soudce z povolání, kterého jmenoval prezident a 4 laici jako přísedící byli jmenování vládou na základě návrhu příslušných národních výborů. Proti rozsudku těchto soudů nebylo odvolání, včetně rozsudků smrti, které měly být vykonány do dvou hodin po jejich vynesení. Tak se stalo např. v Klatovech, že byl zatčen muž, který měl shodné jméno s konfidentem gestapa, ale bydlel o dvě patra níže. Než se omyl vysvětlil, bylo po popravě. Před volbami v roce 1946 bylo mnoho lidí zatčeno na základě obou retribučních dekretů, pozbyli tak právo volit, ale po volbách jich mnoho bylo omilostněno. V Praze to bylo asi 15 000 lidí a v celé ČR kolem 250 000 lidí. Jen u velkého dekretu bylo podáno 132 549 trestních stíhání, z toho bylo vyneseno 713 rozsudků smrti, 741 doživotí a 19 889 osob skončilo ve vězení. 111 207 lidí bylo omilostněno, tj. asi 83 %. Těchto retribučních dekretů bylo dále zneužíváno v jejich obnovené podobě po roce 1948. Tuto obnovu podepisoval ještě prezident Edvard Beneš. K čemu komunistům sloužila retribuce lze dovodit z projevu Klementa Gottwalda – cituji: “To je nesmírná zbraň, kterou můžeme podetnout samé kořeny buržoazie, a to ve jménu národa, státu a republiky…zbraň, kterou můžeme buržoazii odsekat tolik výhonů, že z ní zůstane pahýl…“ Výslechy gestápáků a jejich pomahačů byly upravovány, za příslib životů a svobody byla na nich vynucována falešná svědectví o nepohodlných politicích. Nejpublikovanějším případem se stala aféra kolem prof. Vladimíra Krajiny, legendárního odbojáře a po válce generálního tajemníka nár. soc., který unikal gestapu až do 31. ledna 1943. Při výslechu K. H. Franka byl Frankovi předložen k podpisu česky psaný protokol a bylo zneužito toho, že Frank neuměl dobře česky. Tento protokol poté figuroval u soudu, kde bylo zaznamenáno, že Krajina spolupracoval s Gestapem. Po čase byl objeven původní německý text protokolu, který se výrazně lišil od českého překladu právě v pasážích o Krajinově zradě. Soud pak Krajinu omilostnil a zbavil podezření. Není tedy ani divu, podíváme-li se na výsledky voleb v roce 1946. Po volbách, které v českých zemích vyhráli komunisté (40%) a na Slovensku byli druzí za Demokratickou stranu (61%) a komunisti 30%. KSČ se soc. demokraty dávali v parlamentu výraznou většinu. Dle tohoto výsledku vypadala i vláda: Předseda Klement Gottwald a všechna důležitá ministerstva drželi komunisti: MNO Svoboda, vnitro Nosek, informace Kopecký, zemědělství Ďuriš, finance Dolanský, ministerstvo vnitřního obchodu Antonín Zmrhal, ministerstvo práce a soc. věcí Nejedlý a MZV st. tajemník Clementis. Obdobné akce, které jsem popsal pokračovaly i po volbách. Byly to například zkušební demonstrace síly lidu. Příkladem budiž textilka ve Warnsdorfu, které podle rozhodnutí soudu měla být vrácena židovské rodině Beerů, kteří se vrátili z emigrace. Dělníci šli do stávky a soud rozhodnutí odvolal a textilka zůstala jako konfiskát. Jen tak na okraj. Ministr informací Václav Kopecký se o rodině Beerů ve svém projevu v Teplicích vyjádřil jako o židovské svoloči. Na Slovensku měli komunisté problémy se svou kádrovou prací v armádních sboru. Mnoho důstojníků bylo nekomunistů a tak se jim armáda zdála nespolehlivou. Využili proto přechod Banderovců přes naše území do americké zóny. Tyto zbytky ukrajinské armády, které nejdříve bojovaly proti Němcům a pak proti RA, čítaly asi 500 lidí. Proti nim byl na Slovensko zaslán sbor čítající 15 410 spolehlivých mužů, kteří již na Slovensku zůstali až do vítězného února. Když se komunisté pokusili i poslední místa velitelů v SNB, které byly obsazeny nekomunisty, vyměnit, došlo na začátku roku 1948 k vládní krizi. Vláda odhlasovala stop stav ve výměně velitelů, který však ministr vnitra Nosek nerespektoval. Na protest nekomunističtí ministři (mimo Jana Masaryka) podali demisi. Vzhledem k tomu, že to nebyla nadpoloviční většina vlády, mohl její předseda Klement Gottwald, dle ústavy právo, jmenovat nové ministry sám a vláda se jako celek nemusela měnit. Jak známo z Gottwaldova projevu, soudruzi a soudružky, právě jsem se vrátil z Hradu a prezident Beneš demisi přijal. Komunisté měly cestu k moci zcela volnou. Jak jí využili bude pokračovat kolega plk. Adolf Rázek, který s stal po převratu vyšetřovatelem UDV.