Potlačování dopadů zahraničního odboje v Československu prostřednictvím bezpečnostních složek

Přednáška senátora PhDr. Tomáše Grulicha na mezinárodní konferenci "Odboj a odpor proti komunistickému režimu v Československu a ve střední Evropě". Konference se konala 15. a 16. dubna  Praze v Lichtenštejnském paláci pod záštitou premiéra ČR Mirka Topolánka.


III. odboji v zahraničí, přesto, že je mu věnován zájem historické obce, je publicisty i veřejnosti podceňován nebo i často bagatelizován. Ve svém příspěvku se chci zaměřit na československé represivní orgány ve vztahu k českému a slovenskému exilu, jako důkazu významu III. odboje v zahraničí. Když by byl bezvýznamný, nevěnovala by mu StB tolik svého zájmu. Jen již pouhý fakt, že do zahraničí odcházeli vzdělaní a odvážní lidé, kteří se nebáli překážek emigrace, způsoboval hluboké vrásky na čele představitelů komunistické moci. Prvním cílem komunistického režimu bylo znemožnit potencionálním exulantům legálně vycestovat do zahraničí a využít tak služební, popřípadě turistické cesty k emigraci. Již v únoru 1948 byla omezena platnost pasů a jejich vydávání bylo soustředěno do složek tehdejšího ministerstva vnitra. Později člověk, který chtěl vycestovat, musel projít několika síty. Aby mohl obdržet, tzv. výjezdní doložku jež o opravňovala k vycestování do zahraničí, musel získat devizový příslib od Československé národní banky. Komise, která devizový příslib udělovala, měla již ve svém středu pracovníka StB. Ten pro své rozhodnutí vycházel z kartotéky potencionálních emigrantů, kde byla zaznamenána data od různých agentů, kteří měli za úkol sledovat své okolí, zda někdo neprodává nábytek, nekupuje šperky, neshání valuty, zda se nezmiňuje o emigraci, zda má příbuzné v cizině apod. Těchto úkolů se s úspěchem zhostili hostinští, holiči, domovníci, spolupracovníci v zaměstnání. Nechyběla ani hlášení učitelů, jejichž žáci se neopatrně ve škole zmínili o možném dlouhodobém setrvání v cizině. Málo kdy obdržela výjezdní doložku celé rodina. Mnozí, kteří chtěli vycestovat do kapitalistické ciziny, museli doma nechat jako rukojmí své děti, manželky nebo manžely.

Následoval dotaz na pracoviště, na jeho kádrové oddělení, se žádostí o charakteristiku a chování žadatele. Teprve v případě všech kladných odpovědí, mohl člověk obdržet nejdříve devizový příslib a pak teprve požádat o výjezdní doložku, kterou udělovala oddělení StB.

Ani když se člověk rozhodl využít jedné z mála existujících cestovních kanceláří neměl vyhráno. Počínaje ředitelem, konče řadou průvodců se jednalo o spolupracovníky StB, kteří byli instruováni v zamezení útěku svých svěřenců při turistické cestě. Zde se využívalo zabavení pasů, kolektivní návštěvy zahraničních podniků, aby co nejvíce byla ztížena možnost využít cesty k emigraci.

Není proto ani příliš divu, že českoslovenští občané, kteří chtěli odejít z vlasti museli využívat nelegálního přechodu hranic. Do roku 1948, nebyl nelegální přechod hranice považován za trestný čin, ale přestupek proti pasovým předpisům. Aby mohl být uplatněn vyšší trest včetně trestu smrti, požádalo MV písemně prokuraturu, aby nezákonné opuštění republiky bylo kvalifikováno jako vlastizrada a příprava úkladů o republiku. Teprve koncem roku 1948 vstoupil v platnost zákon na ochranu lidově demokratické republiky, jež poprvé v dějinách Československa kvalifikoval nelegální překročení hranice jako trestný čin. Poprvé začala být hranice střežena nikoli zvenčí dovnitř, ale i zevnitř ven. Finanční stráž řízená ministerstvem financí byla zrušena a nahrazena Pohraniční stráží spadající do resortu MV. Na hranici vojsko vytvořilo několika kilometrová hraniční pásma, odkud vystěhovalo nespolehlivé obyvatelstvo. Z těch, kteří zůstali se staly uši a oči bezpečnostních složek. Hranice byla zadrátována a v určitých obdobích opatřena vedením vysokého napětí, minovým polem. Pohraniční stráž využívala tradičně psů nejen na vyhledávání, ale i v útoku na volno a v 70. letech dokonce samostatně útočících psů umístěných přímo v hraničním pásmu v kotcích, které se otevíraly buď automaticky při zachycení narušitele, nebo dálkově pohraniční hlídkou.

V 60. letech začala Pohraniční stráž s brannými hrami v rámci Československého svazu mládeže a v Pionýrských organizacích. Pod rouškou mladých strážců hranic, vychovávali si pohraničníci své udavače a slídily. Přejít nelegálně hranici byl čím dál tím obtížnější.

Dalším opatřením proti exulantům bylo přerušit jejich styk s domovem. Vedle zákazu cestování do zahraničí a ze zahraničí do Československa se stala oblíbenou cenzura pošty. Veškerá pošta do ciziny i z ciziny byla kontrolována zvláštním odborem V. sektoru StB. Ten kontroloval především sledované adresy. Ostatní zásilky byly prosvětlovány křemíkovými žárovkami. Přibližně sto pracovníků zkontrolovalo za den 25 000 zásilek. Je kuriózní, že ani tento úsek se nevyhnul socialistickému soutěžení cituji: “Na obou pracovištích, tj. na oddělení vnitřní a zahraniční pošty, byla udržována kolektivní norma s průměrem 30 přečtených dopisů za hodinu. V měsíci únoru byla práce čtenářů prohloubena o zpracování průzkumu veřejného mínění z cenzurních poznatků na odděleních vnitřní i zahraniční pošty. Dále bylo přistoupeno k podchycování styku uprchlíků z Československa a naopak. K pracovnímu soutěžení se připojili skupiny rozlepovačů, zalepovačů a čtenářů vnitřní i zahraniční pošty“ konec citátu. 

Další oblastí, kdy se bezpečnostní složky komunistického státu pokoušely preventivně zabránit emigraci se stalo systematické vytváření strachu před emigrací. Dělo se tak vysokými tresty jak lidí, kteří byli na hranici zadržení, tak u těch, kterým se podařilo uniknout a byli odsouzeni v nepřítomnosti. Ve vykonstruovaných procesech v 50. letech, kterým se dostalo rozsáhlé publicity, bylo častým motivem „trestného činu“ spojení se zrádnou emigrací.

StB neváhala vytvořit i zvláštní režim pro příbuzné exulantů, jako odstrašující případ pro lidi, kteří uvažovali o odchodu za hranice. Původní návrh zněl vytvořit pro příbuzné exulantů pracovní tábory, nakonec došlo u „jen“ vybraných rodin k jejich vystěhování z míst bydliště a jejich přesídlení do vybydlených domů českého a slovenského pohraničí. Příbuzným exulantů byly odebrány důchody, náhrady za znárodněný majetek, byli propuštěni z práce a často jedinou jejich možností obživy se stalo zemědělství a lesnictví. K žádostem o scelování rodin přistupovala StB svérázným způsobem. Bedřich Pokorný doporučoval zjistit, z čeho příslušný exulant žije a má-li početnou rodinu, tak jeho žádosti vyhovět, protože – cituji: pověsíme-li politicky činnému emigrantu na krk jeho početnou rodinu bude tento stravován bojem o holou existenci rodiny a na politickou práci mu nezbude čas.“

K formám vyvolávání strachu patřila i práce s reemigranty. Pravidelně každých pět let, počínaje rokem 1955, byla vyhlašována amnestie pro navrátilce. Po jejich prověrce StB navrhla co s navrátilci dále dělat. Někteří byli využiti jako agenti, jiní v rámci propagačních akcí v televizi, rozhlasu a tisku. Vykládali o neutěšených poměrech za železnou oponou, o spolupráci utečenců s výzvědnými službami. Ti co se odmítli podrobit, amnestie neamnestie, byli souzeni. Pro přemlouvání exulantů k návratu bylo využito agentů v zahraničí. StB iniciovala s některými krajany v jejich službách zřízení Hnutí exulantů pro návrat domů. Vedle této společnosti zorganizovala v roce 1955 StB ve spolupráci s týdeníkem Hlas domova Výbor na pomoc osobám vracejícím se do Československa. Odtud je již jen kousek k nejodpornějším akcím, tzv. aktivním opatřením, rozuměj lžím a manipulacím.

Od poloviny padesátých let si jako novou metodu práce složky ministerstva vnitra osvojily tzv. aktivní opatření. Tato metoda práce StB nebyla výhradně zaměřena k exilu, dokonce čeští a slovenští občané žijící v zahraničí nebyli dominantním objektem dezinformací, přesto sehrála ve vztahu mezi Československem a jeho emigrací dost důležitou roli. Aktivní opatření byla zacílena dvojím směrem. V prvé řadě směřovala do zahraničí a měla za úkol snižovat význam exilu, snažit se rozbít jeho jednotu, vnášet rozbroje mezi jednotlivé skupiny. Agenti StB v zahraničí hledali kompromitující informace hlavně na vedoucí představitele českého a slovenského exilu. V případě, že je nenalezli, tak prostřednictvím spřátelených politických stran, zájmových hnutí, masově sdělovacích prostředků, vymyšlené kompromitující materiály podstrčili veřejnosti.

Druhým objektem „aktivních opatření“ se stali občané Československa. Oni sami měli přijít na to, jak prohnilá a zrádná je emigrace, jež pracuje výhradně pro kapitalistické mocipány. Významnou roli, vedle již zmíněných veřejných procesů, sehrála tzv. literatura faktu, novinové a časopisecké články a samozřejmě i televize.

Aktivní opatření se v práci československých zpravodajských služeb objevovala sporadicky již v polovině padesátých a počátkem šedesátých let. Příkladem těchto akcí zaměřených proti exilu jsou dezinformace zaměřené proti československému vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Jejich cílem bylo znesvářit skupinu českých a slovenských pracovníků rozhlasu mezi sebou a dále s německými spoluobčany. StB používala rozesílání falešných pomlouvačných dopisů, tak i prosté šíření šeptandy až po drobné i větší teroristické činy. Poněkud směšnou se stala tzv. akce SIRKA. Agent nastrkal zápalky do zámků v bytech pracovníků rozhlasové stanice s očekávání vzájemného se obviňování. Německá policie, která „sabotáž“ vyšetřovala jí vyhodnotila jako klukovinu pubertálních výrostků.

Rozkol mezi německými spoluobčany a pracovníky Svobodné Evropy měla zajistit akce PLES. Čeští agenti rozeslali na dvě stě pozvánek mnichovským policejním důstojníkům na neexistující ples pořádaný redakcí československého vysílání radia Svobodná Evropa. Mezi teroristické akce již patřilo rozházení kovových ježků na silnici u parkoviště před ukončením slavnostního shromáždění oslav výročí narození prvního československého prezidenta T. G. Masaryka dne 7. března 1953.

Mediálně nejsledovanější akcí na obou stranách železné opony, se mělo stát rozmístění slánek s jedovatou látkou v jídelně Svobodné Evropy. Úkolem byl pověřen agent Alex (pravým jménem Ivan Havlík), který se však před činem přiznal německé policii a vyzradil také svůj řídící orgán v Salzburgu rozvědčíka Jaroslava Němce, který byl kryt jako úředník československého konzulátu. Prozrazení akce vedlo k vypovězení diplomata a následně k dalšímu aktivnímu opatření doma, kde vyšla v českých denících série článků o „provokacích“ rozhlasové stanice Svobodná Evropa. 

Emigrantská centra byla zaplavována falešnými dopisy, letáky a dalšími tiskovinami, které měly za úkol rozmělňovat a vnášet neklid do exulantského hnutí po celém světě. Nejznámější se stalo vytištění falešných novin. Josef Pejskar vydával v Německu exulantské noviny České slovo. Agent pracující v redakci získal adresy předplatitelů, kteří v roce 1958 obdrželi falzifikát Českého slova vytištěný v Praze. Redakce se ve falešných novinách loučila se svými čtenáři a oznámila zánik tohoto významného exulantského listu, protože zahraniční akce nemají odezvu ani doma, ani v zahraničí.

Československé zpravodajské služby spolupracovaly s komunistickými stranami v západní Evropě při snaze o rozštěpení československého exilu vrážením klínu mezi starou, předúnorovou emigraci a mezi příchozími po únoru 1948. Byly využívány především ty komunistické strany, kde krajané patřili tradičně k dělnictvu a byli zapojeni do komunistického, popřípadě sociálně demokratického hnutí nebo byli činní v odborech. Jednalo se tak především o Francii a Belgii, které byly místem pobytu českých a slovenských horníků, kteří do západní Evropy přišli před druhou světovou válkou. Speciálně dobrá se ukazovala spolupráce s Komunistickou stranou Rakouska, která aktivně zasílala informace o životě české menšiny především ve Vídni, upozorňovala na některé členy apod.

V době normalizace náměstek MV ČSSR Hanuliak navrhoval v opatření vůči emigrantům směřovat k paralyzování činnost aktivních špiček československé emigrace, kompromitovat ji v očích veřejnosti v zahraničí i v ČSSR a prohloubit mezi nimi existující vzájemné rozpory. Opatření se snažilo o rozbití jednoty exulantského hnutí spočívající v odtržení emigrace a krajanského hnutí. Hanuliak doporučoval odideologizovat opatření vůči emigraci a uplatňovat zde postupně vliv k dosažení politické neutralizace etnických skupin československých občanů žijících v zahraničí a postupně vytvářet jejich kladný vztah k Československému státu.

Pro dosažení úkolů se ukázala nutná spolupráce i dalších ministerstev, konkrétně ministerstva zahraničních věcí, ministerstva zahraničního obchodu, ministerstva práce a sociálních věcí. Pro součinnost ministerstev byl zřízen vládní výbor, který měl neveřejný charakter a byl složen z náměstků ministerstva zahraničí, vnitra, práce a sociálních věcí, zástupce Generálního prokurátora, vedoucího konzulárního odboru MZV, vedoucího zahraničního vysílání čs. rozhlasu a předsedy Československého ústavu zahraničního. Úlohu sekretariátu řídícího výboru plnil Československý ústav zahraniční – „politicky a kádrově posílený, s rozsahem působnosti rozšířeným na celý československý exil“.

Na tomto místě je vhodné zastavit se u Československého ústavu zahraničního (ČÚZ) a jeho činnosti řízené komunistickou rozvědkou a kontrarozvědkou. Apolitičnost tohoto občanského sdružení vzala za své již roku 1949. V létě bylo zcela přeorganizováno, organizačně postaveno pod ministerstvo zahraničních věcí a byla mu přiřčena role propagátora socialistického Československa u českých a slovenských diaspor v kapitalistické cizině. ČÚZ zneužil své dobré pověsti z meziválečného období. Ministerstvo zahraničí jej v letech 1950 až 1956 zaměřilo do Francie, Rakouska, Spojených států a Kanady. Úkolem bylo navázat vztahy s „pokrokovými“ organizacemi české emigrace. Praha podporovala finančně, movitými dary a inzercí deníky Nová doba (Chicago) a Ľudové noviny (Pittsburgh). To umožnilo Československu umísťovat do obou tiskovin články přímo psané redaktory v Praze. Odběratelé a redaktoři deníků se stali nepostradatelnou sítí informátorů pro československou ambasádu v USA. Nejvíce iniciativy projevovali redaktoři Rusín (Ľudové noviny) a Antonín Prchal z Nové doby (blízký spolupracovník předsedy komunistické strany USA Guse Halla). Oba novináři pobývali v Praze v letech 1950 až 1952. Jejich výlohy plně hradil ČÚZ.

Emeritní profesor slavistiky na Yaleové univerzitě, předseda American Slav Congres (ASC) Marsalka byl další významnou postavou, jenž úzce spolupracovala s československými úřady v zahraničí. V období maccarthysmu byl ASC zrušen kvůli podezření se styku s komunisty. Marsalka, pověřený a financovaný z Československa, založil v roce 1956 Americko-Československý spolek, kam převedl většinu členské základny ASC. Spolek se navenek tvářil jako zprostředkovatel československé kultury v USA. Avšak jim pořádané kulturní akce nepostrádaly příslušnou dávku komunistické propagandy.

Ministerstvo zahraničních věší pověřilo v roce 1956 ČÚZ novým dlouhodobým posláním. Do jeho zorného pole zájmu se, vedle pokrokových organizací, měly dostat i krajanské organizace politicky neutrální. Mezi nimi dostali pracovníci ČÚZ za úkol posilovat citové vztahy Čechoameričanů k Československu. K tomu ČÚZ využíval kulturních akci se skrytým politickým charakterem. Praha se soustředila na ateistické svobodomyslné hnutí a jejich deníky Rovnost, Věk rozumu (Chicago) a Zpravodaj (New York). Pomoc Ústavu a československé ambasády spočívalo ve finančních a věcných darech a i z příspěvků českých redaktorů. Československé velvyslanectví ve Washingtonu v roce 1960 konstatovalo ve zprávě do Prahy, že plně ovládá obsah dvou deníků Rovnost a Věk rozumu vydávané V. J. Minibergerem.

Československá strana zahájila spolupráci i s dalšími organizacemi v USA, například se Západočeskou bratrskou jednotou v Cedar Rapids (Iowa) a Ústřednou moravských spolků v Chicagu. Apolitická snaha některých pracovníků v Československu nakonec v šedesátých letech 20. století překročila mez, kterou byla KSČ ještě ochotna tolerovat. V časopise Československý svět, určený krajanům v zahraničí, ve snaze zalíbit se české minoritě, vycházely články i o československém prvním prezidentu T. G. Masarykovi. Na zásah ÚV KSČ byla ředitelka ČÚZ odstavena do důchodu a Ústavu byly odebrány možnosti dále působit na českou a slovenskou diasporu v zahraničí. Jeho význam pro propagandistickou činnost nastal opět až v období normalizace po roce 1968, jak jsme zmínili výše.

Na důsledky popsaných činností Československého ústavu zahraničního řízeného ÚV KSČ a další aktivní opatření narážíme i v současné době. Není to jen ve vztazích mezi jednotlivými skupinami Čechů žijících v zahraničí, ale ve vztahu domácího obyvatelstva k Čechům v cizině. Systematická lživá propaganda očerňující československé krajany v zahraničí přinesla ovoce v podobě nedůvěry našich občanů ke svým spoluobčanům, kteří ať dobrovolně, či nedobrovolně, zvolili raději život ve svobodném světě před životem v komunistické totalitě. 

Tomáš Grulich
senátor